Něco o kapele PARAPLE (Jiří Fišer)

Něco o kapele PARAPLE (Jiří Fišer)

—
V roce 1974 mi dal lano Zdeněk Fák, zvaný Džaf, do skupiny Paraple. Hrál tam coby bývalý člen Sklepníků na basu. A skvěle a já jsem z toho lana byl hotovej. Paraple byla kapelka z Veselí nad Lužnicí. Původně Board Boys, když jim komunisti zakázali anglickej název.

—-
Hoši si mne vyzkoušeli po odcházejícím Jardovi Kožíškovi na bluesový dvanáctce a když jsem jim zahrál devítkovej akord do subdominanty, Džaf zvednul hlavu a já jsem tušil, že je to v pohodě. A bylo. Paraple mělo sice povinně českej název, ale jinak jsme hráli ostře kapitalistický písničky, Deep Purple, Grand Funk Railroad a tak podobně. Pro přehrávky jsem vždy vymyslel něco vlastního a bylo to v klidu. Zřizovatelem byl závodní klub ROH Blata a všechny naše průsery láskyplně přikrývala paní Lavičková, který jsme stejně láskyplně říkali Bába. Ve Veselí to bylo za větrem, s relativně kvalitní aparaturou.

—
Paraple, to byli taky máničky s docela vytříbenou zálibou v alkoholu. Já jsem byl výjimkou – jak v délce vlasů, když jsem docházel na vojenskou katedru v průběhu vysokoškolských studií, tak v konzumaci, neb jsem jezdil na kšefty autem.

—
Zpíval Venca Brůžek, majitel chlupaté hrudi a mocného hlasu formátu Toma Jonese, jemuž se dařil i Ian Gillan. Za kšeft vypil klidně litr rumu, takže musel na konci sedět na židli, ale řval pořád dobře. Jen mu pak občas od pusy visela půlmetrová slina. Jednou jsem si omylem vzal jeho mikrofon a když jsem se k němu přiblížil, že začnu zpívat, málem jsem se pozvracel. Basa, to byl tedy Džaf. Málokdo uměl tenkrát na basu pravou rukou prstama, on jo. Na varhany zn. Matador byl Pepa Čechtický st., zvaný Čechťa. Občas i na ságo. Většina varhaníků se tehdy nástroje spíš držela, on na něj fakt hrál. Čechťa měl taky rád panáky a pivo. Jednou jsem na něj koukal jak hraje sólo, takovej pěknej vzestup, zvaný “had“ nahoru po klaviatuře. Když došel asi do poloviny, usoudil, že mu břicho brání ve schopnosti zahrát ty vejšky a že by se musel na stoličce předklonit. A tak se na to vysral a vzal to o oktávu níž, v záklonu. No a bubeníkem byl Honza Kámen, zvaný Šutrák. Už nežije. Honza byl celkově fakt rocker. Kombinace vlasů, fousů, piva, bigbítu, absentujícího občanskýho průkazu a cíl buzerace Veřejné i Státní bezpečnosti. Na bubny ho naučil Šmidla – Šmikis, další Sklepník. Bude o něm ještě řeč. Paraple byl ješte Jarda Míka. Zvukař, stavěč zesilovačů a beden, organizátor a řidič vozu Žuk. Taky už tu není, jednou ho přejelo auto.
Tohle byla pro mne velká škola, až do roku 77, než jsem šel na vojnu. Bylo to období, kdy diskotéky teprve začínaly a tak jsme měli mraky kšeftů. Na řadu z nich jsme jezdili velkým autobusem, do kterýho nalezli veselský figury. Vybraly se nějaký peníze a bylo na dopravu. Máničky měli svojí hymnu. Na zábavce se všichni trochu zrušili, občas poprali, no prostě po veselsku poveselili. V paměti mám následující dvě historky.

—

Skok vpřed Miloše Vávry
Miloš Vávra byl majitel kolotoče. Když jsme jednou v sobotu odpoledne nakládali aparát na kšeft v Milevsku, připotácel se vrávoravým krokem k našemu vozidlu Žuk a rozhodl o tom, že jede s námi. Lehnul si mezi bedny a usnul. V Milevsku jsme vyložili a Miloše nechali spát na podlaze vozu. Postavili jsme cajk a do ještě nezakouřenýho sálu s bílými ubrusy na stolech začali první, lehce rozpačitou sérii. Při třetí písničce, kdy dosud nikdo netančil, jsem zaregistroval nějakej stín, nebo co. Kolem mne se proplížil jak Bůh kráčející po vodách Miloš Vávra. Došel až na úplnej okraj vysokýho pódia. Pod ním byl bělostnej stůl, obsazenej převážně holčičkama v saténových šatičkách. Cudně upíjely víno zn. Pražský výběr, nyní však fascinovaně hleděly vzhůru na siluetu Miloše. Ten se s přivřenýma očima vykláněl do neuvěřitelnýho úhlu nad stůl, aby vzápětí tento pohyb vyrovnával stejně odvážným záklonem. Když už to vypadalo, že zacouvá zpět, ztuhnul, ale náhle se odrazil, vytrčil ruce vřed a skočil ďábelskou šipku. Ruce a hlava udeřily o dosud neposkvrněný ubrus, skleničky s vínem se vznesly do vzduchu a pokropily satén dívek. Nohy stolu se rozlomily a všechno to žuchlo na zem a rozběhlo se po parketu. Uprostřed trosek ležel Miloš Vávra s blaženým úsměvem ve tváři. Bylo absolutní ticho. Odnesli jsme ho do Žuka, zamkli a dohráli akci. V Milevsku jsme už pak nikdy nevystupovali.
Miloš mě navštívil ještě po revoluci v projektovým atelieru. Vypadal akčně a vesele. Přinesl mi knížku. Byla to sbírka jeho básní, Miloš byl totiž poeta, tak trochu m(M)agor.
—
Šutrákův pád vzad
Bylo to náročnej plán. Opoledne jsme se sešli ve veselský zkušebně a nacvičovali nějakou mojí ptákovinu v 13/8 rytmu, neb druhej den dopoledne nás čekaly přehrávky. Večer a v noci jsme ale ještě museli odehrát šestihodinovou zábavku v Hříšicích u Dačic.
Nacvičili jsme. Čas odjezdu do Hříšic hoši pochopitelně využili ke konzumaci ve veselský restauraci Beseda, zejména bubeník Honza Kámen, neboli Šutrák. V autobuse už jí měl jak z praku a po cestě se ještě přikrmoval rumem.

—
Je tu první série zábavy, vytrčená do panensky uklizenýho sálu. Hrajeme písničku od americký kapely Love. Nenáročnej pomaloučkej oplodňovák. Mám pocit, že ale hrajem ještě pořád pomaleji a pomaleji, až se to snad zastaví. Ohlédnu se. Šutrák sedí za bubnama s nepřítomným pohledem. Tuhne, zastavuje to a z rukou mu vyjíždí paličky. Vyvaluje oči snad tři centimetry před obličej a pak je obrací v sloup. Vidím jen bělmo a jak se Jenda kácí dozadu. Strašná rána, leží s otevřenou pusou a vytřeštěně zírá do stropu.

—
Bleskově jsme zkontrolovali, že mu neteče krev a odtáhli do za nohy za oponu. Naštěstí s námi tenkrát pravidelně jezdil bývalej Sklepník Šmidla Šmikis Cvígr (po té, co se vrátil z krátkýho extempore v Prachaticích) a písničky dost znal. Tak za to sednul a dohrál nám to. Po kšeftu se připotácel Šutrák. Využil jsem jeho vědomí k tomu, abych ho vyhodil z kapely a ustanovil bubeníkem Šmidlu. To bylo sice fajn, ale co ty přehrávky? Nezbylo, než to s novým bubeníkem po návratu do Veselí nacvičit. Bylo to psycho – do zkušebny jsme dorazili v půlčtvrtý ráno. I zbytek kapely byl dost opilý a tak nám to vůbec nešlo, přičemž jsme za šest hodin měli nastoupit na Střelnici před porotu. Byl jsem z toho úplně vyřízenej. Náhle se objevil vyhozenej Šutrák a řekl „Hoši neblbněte, já vám to vodehraju a pak vypadnu“. Odehrál, dostali jsme 100 % a pak opravdu vypad.

—
Mockrát jsem se s Honzou Kamenem pak potkal v Praze, chodil se ke mně na kolej ohřát, když v zimě kolem roku 76 squatoval někde na předměstí Prahy. Myl přes den brigádně okna. Později hrál v baru v Německu a tam se taky zabil při bouračce na dálnici. Honza byl z kapely nejlepší mánička, prudil bolševika, hezky maloval a měl široký srdce.